Čapkovský triptych plus 2 aktovky

Tři jednoaktovní hry, týkající se bezprostředně, či předmětně osob a díla bratří Čapků.  Intervjů se na základě skutečných básní Josefa Čapka z koncentračního tábora pokouší o fiktivní příběh na půdoryse střetnutí dvou světů: Čapka vězně  a nacistické novinářky. Zpátky ni krok - groteskní pohled na neblahé praktiky padesátých let, které pod taktovkou uměnovědce Ladislava Štolla vytěsňovala bratry Čapky z české kultury. Umění milovat je obrazem duchovního a společenského klimatu sedmdesátých let minulého století. (Mladý kněz, zbavený státního souhlasu, výzkumník, který se dobrovolně uchýlil na venkov, a jeho manželka, normalizační mediální hvězda, se při zkoušení hry Ze života hmyzu bratří Čapků v rámci ochotnického spolku, dostávají do situace, která je nutí zaujmout vyhraněný postoj.) Umění milovat bylo inscenováno jako veřejné čtení  v rámci Literárního salonu v Divadle Kolowrat, v březnu a dubnu r. 2004 v režii autora. (Možno objednat záznam DVD).

Triptych je doplněn dvěma aktovkami: Farma zvířat podle (k)Urválka - výslechy Milady Horákové (1992),  Ať mír dál zůstává - příběh restituentů domu s lékárnou (1994).

(PRACOVNÍ VERZE)

Jak číst divadelní hru.

Text divadelní hry - literární útvar pro nezasvěceného čtenáře obtížně stravitelný - sestává
většinou z přímých řečí postav dramatu, nebo komedie, nebo - a to je dnes, kdy se stírají
hranice mezi žánry, stav daleko běžnější - přímé řeči, jejichž psychické motivace, natož
vyznění, lze pojímat mnohoznačně; tedy lze jim rozumět tak i onak, dle zvoleného kontextu.
Mohou být řečeny vážně i vesele, s ironií či výsměchem, útočně či ve strachu - jinými slovy,
interpretace přímých řečí je pro vyznění záměrů, ba dokonce smyslu postav, rozhodující. Jistě,
pravé určení textového libreta, divadelní hry, patří jednajícím hercům, výpravě (světlům,
kostýmům, dekoraci, scénické hudbě) a magii místa, zvaného jeviště. To vše, pravda, zůstává
čtenáři odepřeno. Zbývá mu pouze holý text dialogů a autorův iniciační poznámkový aparát,
uváděný většinou v závorkách. A přesto divadelní text můžeme číst bez obav, že by nás, pokud
je dobrý, nezaujal. Je tu jen jeden předpoklad. Četba divadelního textu vyžaduje fantazijní
spolupráci čtenáře s autorem v daleko větší míře, než tomu bývá u četby beletrie. Divadelní hru
je třeba číst pomalu. (Obsahuje nepoměrně méně stran, než román, či novela, aniž by ubrala
pozornému čtenáři na intenzitě sdělení. Často se v ní uděje mnohem více a konfliktněji, než
ve zmíněné prozaické epice.) Pomalá četba nutí k představivosti. Nutí slyšet, co se říká. Nutí
naslouchat. Nečekaný půvab divadelní hry vyvstane při opakovaném čtení. Jestliže při prvním
(čtení) se čtenář seznámí se syžetem hry a s postavami, jejichž dialogy jsou nositeli tohoto
syžetu (dějového schématu), při druhém začne daleko více vnímat situace, do nichž se postavy
hry vědomě, či nevědomky dostávají, při třetím už chápe postavy jako role, jejichž vnitřní
dimenze naplňují vztahy napětím z utajených či verifikovaných konfliktů. Dobrou pomůckou bývá,
dosadit do jednajících rolí, přibližně odpovídajících věkem postavě, své oblíbené herce. Slyšet
témbr jejich hlasu, vidět je v situacích, které dialog nabízí. (Nemylme se, dělají to tak i režiséři.
Čtou hru nebo scénář a už v nich vidí známé herce jako své ideální obsazení.) Není ovšem třeba
dosazovat do čtených postav jen herce. Chováním, jednáním a výrazivem připomíná postava
možná známou osobu, s níž čtenář přišel do styku a je jen věcí transpozice, vidět i její tvář. Vidět
ji v situaci, kterou autor nabízí. Kdo nepopustí uzdu fantazii, bude číst řečeno s Hamletem slova,
slova, slova. Kdo uslyší a uvidí za slovy jednající bytosti, bude mít při čtení divadelní hry fascinující
zážitek. K dobré próze se vrací čtenář po letech a zpravidla v ní nachází kvality, které před léty
opominul, zatímco ty známé, pro něž se k románu, novele, či povídce vrátil, mu kupodivu
nepřipadají tak závratné. K četbě hry, která ho oslovila, se pozorný čtenář vrací ihned a opakovaně.
Přečíst divadelní hru znamená vytěžit ji.