Jak se řekne česky víkend

Dva dlouholetí přátelé se setkávají na venkovské chalupě, aby ve změněných společenských podmínkách, kdy jeden stoupá po kariérním žebříčku, druhý propadá do nemilosti politické, potažmo společenské, si vyrovnali vzájemné účty. Jak se řekne česky víkend (1972), byla první hrou, kterou se autor vypořádával s nástupem normalizace. Cestování textu po dramaturgiích českých divadel leckdy připomínalo komické výstupy tance mezi vejci. Nikdy nedošlo k realizaci, třebaže se o ní vždy vážně uvažovalo.

Následující hry Orfeova magistrála (1974 - Při stavbě dálnice narazí dělníci na společný hrob, jehož původ lokalizují odborníci do časů 2.světové války. Přivolaný geometr při výkonu profese s překvapením zjistí osobní vazby k dávnému příběhu) a Oplakávání (1977 - Původně pragmaticky míněná loupež kulturní památky se díky působení historických siločar promění v zápas o procitnutí identity) měly podobný osud.

Autor se pak obrátil k psaní pro média. Československá televize v roce 1977 realizovala scénář Kam s ním? - rodinnou komedii o problémech s hlídáním dítěte, a v roce 1979 Jiří Menzel natočil na Barrandově podle autorova scénáře filmovou komedii Báječní muži s klikou o průkopnících českého filmu.

(PRACOVNÍ VERZE)

Jak číst divadelní hru.

Text divadelní hry - literární útvar pro nezasvěceného čtenáře obtížně stravitelný - sestává
většinou z přímých řečí postav dramatu, nebo komedie, nebo - a to je dnes, kdy se stírají
hranice mezi žánry, stav daleko běžnější - přímé řeči, jejichž psychické motivace, natož
vyznění, lze pojímat mnohoznačně; tedy lze jim rozumět tak i onak, dle zvoleného kontextu. Mohou být řečeny vážně i vesele, s ironií či výsměchem, útočně či ve strachu - jinými slovy, interpretace přímých řečí je pro vyznění záměrů, ba dokonce smyslu postav, rozhodující. Jistě, pravé určení textového libreta, divadelní hry, patří jednajícím hercům, výpravě (světlům, kostýmům, dekoraci, scénické hudbě) a magii místa, zvaného jeviště. To vše, pravda, zůstává čtenáři odepřeno. Zbývá mu pouze holý text dialogů a autorův iniciační poznámkový aparát, uváděný většinou v závorkách. A přesto divadelní text můžeme číst bez obav, že by nás, pokud je dobrý, nezaujal. Je tu jen jeden předpoklad. Četba divadelního textu vyžaduje fantazijní spolupráci čtenáře s autorem v daleko větší míře, než tomu bývá u četby beletrie. Divadelní hru je třeba číst pomalu. (Obsahuje nepoměrně méně stran, než román, či novela, aniž by ubrala pozornému čtenáři na intenzitě sdělení. Často se v ní uděje mnohem více a konfliktněji, než ve zmíněné prozaické epice.) Pomalá četba nutí k představivosti. Nutí slyšet, co se říká. Nutí naslouchat. Nečekaný půvab divadelní hry vyvstane při opakovaném čtení. Jestliže při prvním (čtení) se čtenář seznámí se syžetem hry a s postavami, jejichž dialogy jsou nositeli tohoto syžetu (dějového schématu), při druhém začne daleko více vnímat situace, do nichž se postavy hry vědomě, či nevědomky dostávají, při třetím už chápe postavy jako role, jejichž vnitřní dimenze naplňují vztahy napětím z utajených či verifikovaných konfliktů. Dobrou pomůckou bývá, dosadit do jednajících rolí, přibližně odpovídajících věkem postavě, své oblíbené herce. Slyšet témbr jejich hlasu, vidět je v situacích, které dialog nabízí. (Nemylme se, dělají to tak i režiséři. Čtou hru nebo scénář a už v nich vidí známé herce jako své ideální obsazení.) Není ovšem třeba  dosazovat do čtených postav jen herce. Chováním, jednáním a výrazivem připomíná postava možná známou osobu, s níž čtenář přišel do styku a je jen věcí transpozice, vidět i její tvář. Vidět
ji v situaci, kterou autor nabízí. Kdo nepopustí uzdu fantazii, bude číst řečeno s Hamletem slova, slova, slova. Kdo uslyší a uvidí za slovy jednající bytosti, bude mít při čtení divadelní hry fascinující zážitek. K dobré próze se vrací čtenář po letech a zpravidla v ní nachází kvality, které před léty opominul, zatímco ty známé, pro něž se k románu, novele, či povídce vrátil, mu kupodivu nepřipadají tak závratné. K četbě hry, která ho oslovila, se pozorný čtenář vrací ihned a opakovaně.
Přečíst divadelní hru znamená vytěžit ji.