Prvotina dosud neznámého autora zavede čtenáře do čisté a upřímné duše obyčejného „synka“ z hornické kolonie v Orlové, který v sobě náhle objeví mnohem víc, než kdy tušil, objeví v sobě touhu a lásku. Potká dívku svého života a od základů pro ni svůj život navždy změní.

Jenže jeho osud se v jediné vteřině tragicky protne s osudem zcela jiného muže a náhle je všechno jinak. Stejně jako hlavní hrdina Robin Gazda, i autor Aleš Beseda v sobě náhle odkryl víc, než kdy tušil, a ze zábavné hříčky psané původně pro blog na internetových stránkách Lidových novin se narodil román o mužské touze, nestálosti, nejistotě, zradě a vině. A hlavně o lásce k ženě, protože za vším je žena. Protože žena je pro muže to nejdůležitější v životě.

Ale není to jenom Robin, jehož slovy je jeho životní příběh vyprávěn. Dieter, druhá hlavní postava tohoto románu je muž, který svou neschopností zvládnout touhu po krásných ženách způsobí neštěstí nejen sobě samému, ale hlavně zcela nevinným lidem, jejichž neštěstí paradoxně přinese štěstí zase někomu jinému. Tak, jak to už v životě bývá.

Robinův příběh začíná v létě roku 1989 v tehdejším Československu, zatímco příběh Dieterův již na počátku osmdesátých let v rakouském Salzburgu. Přesto se tito dva muži ve dvou krátkých okamžicích setkají. Do očí si však nikdy pohlédnout nestihnou.

Úryvek z knihy:

...Vyrazil jsem jak na Velké pardubické. Přelítl jsem ty závory s takovou rezervou, jako by to byl Taxisův příkop, a valil ze všech sil. Za mnou ozýval se šílený jekot a povyk. Ivana vyváděla jak Viktorka u splavu. Asi se s nimi přetahuje a nechce je pustit, napadlo mě, ale zdrhal jsem jak splašený. Potom se ozvala dávka ze samopalu. Jestli jsem doteď zdrhal ze všech sil, tak po ní jsem nabral takovou forsáž, že mě museli vidět rozmazaně. Kličkuj, napadlo mě, ať nemůžou zamířit. Začal jsem kličkovat jako zajíc. No jasně, vždyť je lovecká sezóna, vole, napadlo mě a musem jsem se sám sobě řehtat. Valil jsem a zdrhal a kličkoval a z té euforie jsem řval. Řval jsem, co mi dech dovolil, kličkoval a zdrhal. Cesta vedla podél lesíka, ale nechtěl jsem zpomalit, valil jsem furt po cestě jako na dostizích. V tu chvíli bych předběhl všechny koně na světě. Jekot a povyk se vzdaloval, žádné střílení se už neopakovalo. Val, Robine, val a dýchej pravidelně. To je ten svobodný vzduch, jak ti o něm říkala Irma. Naráz jsem se viděl jako malý synek, jak si hraju s ostatními na indiány. Kolem mě je prérie a Colorado river, Divoký západ, kaktusy a červené skály a já letím na černém mustangovi, držím se jeho hřívy a moje dlouhé černé vlasy vlajou hrdě za mnou. Opojený svobodou a vonící dálkou halekám šťastně z plných plic. To jsem já, lásko, letím za tebou, ještě pár dní a budu tě objímat v náručí a potom už navždycky budeš sedávat na hřbetě mustanga se mnou.

Minul jsem tryskem jakýsi statek. Stálo před ním auto, jaké jsem neznal. To je rakouské auto, Robine. Svobodné rakouské auto. Může si vypadat jak chce, ne tak, jak to schválili soudruzi v Moskvě!

"Uááááááá!" řval jsem na celé kolo. "I já jsem teď svobodnýýýý! Pták vyletěl z klecéééé! Vy rudé sviněéééé! Už mě nikdy neuvidítééééé!"

Divoce jsem dýchal a z očí mi stříkaly slzy, zalykal jsem se a popadal dech, ale zpomalit jsem nechtěl ani za nic. Vlevo vedle cesty bylo najednou pole. Vedle traktoru stál tam jakýsi zemědělec a užasle na mě zíral. Nechal jsem ho za sebou. Všechno jsem nechal za sebou. Minulost neexistuje. Je jenom moje Irma a přede mnou nesmírná, svobodná země.

"Hyjééé," pobízel jsem, "přidééééj!"

Ta zem je tvá zem, od Californie po New York Island! Tam všude pojedeš, Robine Gazdo. Nikdo ti už nebude bránit, Nikdo, Robine, nikdy!...

• kategorie  Současná literatura
• kategorie  Současná literatura Próza
• kategorie  E-knihy