Tomáš Bezrouk (*1974)

Rok vylíhnutí1974; výška od 180 do 183 centimetrů podle toho jak se natáhnu na ribstolu v tělocvičně; váha od 85 kilogramů v létě, kdy je pohyb, do nějakých 95 kilogramů v zimě, kdy sedím celé dny před mísou pracovního cukroví.

Po základní škole jsem pak občas usednul do lavice školy střední strojírenské, z čehož se po čtyřech letech vyklubalo kulaté razítko a papír, opravňující mě ke vstupu mezi dospělé.

Mezi moje největší nepřátele patří kladivo, šroubovák, kleště a podobná kutilská náčiní, neboť jsem absolutní antitalent byť na zašroubování žárovky do objímky. Ovšem mé příjmení je mi omluvou. Neumím sice rovněž z hlavy spočítat výsledek čísla násobeného jedničkou, ale vklidu podělím zhruba do deseti vteřin kolmici egyptské pyramidy obsahem jejího pláště v metrech krychlových. Na požádání vám rovněž dokážu nalézt filozofickou paralelu mezi kupříkladu číslem 33 a mlýnkem na maso... Znám všechny fotbalové i hokejové výsledky ze světových šampionátů od roku 1982, přesto nejsem si schopen zapamatovat seznam tří položek, které mám koupit v samoobsluze. Ono vůbec všechno v mém životě jde tak trochu (trochu hodně) naopak.

Mám taktéž ukázkovou sociální fobii před lidmi, které důvěrné znám; ovšem už vůbec mi nevadí odcestovat do jiného státu, sednout si tam uprostřed města na trávník a přidat se ke kulturní literární akci a před dvě stě lidmi přečíst či zarecitovat jednu ze svých dávných básnických prací.

Sportuji rád a často, jenže přestože vzepřu pětkrát činku se sto dvaceti kilogramy nebo udělám dvacet shybů i se svým synkem omotaným okolo krku, v páce mě naprosto jednoznačně porazí i uklízečka od nás z prodejny. Mé tělo se mnou vůbec čas od času laškuje bez předchozího varování, což mi zejména v každodenním životě (kde jinde...) přináší nádherné a horké chvilky. Nu což... Když jste od narození dva protipóly v jednom těle - zvyknete si...

Miluji svou rodinu, cestování, hory, jezera, skluzavku do vody, muzikál Fantom opery, mexické fotbalové národní družstva, kočky, karibské ostrovy a v neposlední řadě chůzi z kopce (nebo ze schodů dolů), neboť vždy a pouze ve směru dolů mě napadají takovéto bludy a bloudky, jako jsem použil v tomto svém příběhu; to všechno není o tom, že bych byl složitá nebo jednoduchá osobnost, u mě to tak prostě funguje.

Knihu jsem po většinu času psal se zhruba dvěma promilemi alkoholu v krvi, protože jednak je pravidelný příjem tekutin nezbytnou nutností, a rovněž je to dobrá finta, jak se dá z důvodu jisté autentičnosti i odklonu od normálu či zavedeného standardu sepsat právě takový příběh podobného zaměření... K tomu mně do sluchátek hrála meditační hudba skupiny Cocteau twins, tedy hudba z opravdu poctivé "hloubi podvědomí", a to se pak píše téměř samo...

Těším se dobrému zdraví, i když - jak už jsem podotknul - hlava funguje občas jinak, než bych si představoval.